“Koho chleba jíš, toho píseň zpívej”
Download image
Orlando Enrique Castillo Miranda se narodil 20. února roku 1960 v obci Río Cauto jakožto syn lokálního revolučního předáka afrokubánského původu. Jeho otec se příliš nestaral o to, jak se rodině daří. Mnohem více času věnoval všemožným aférkám, což vyústilo v tragický čin Orlandovy matky, která se rozhodla vzít si život, když byly chlapci přibližně čtyři roky. Ztráta maminky zanechala na chlapcově duši obrovskou jizvu. Chodíval na hřbitov, kde s ní ve svých myšlenkách rozmlouval až do chvíle, kdy ho odtamtud odvedli jeho příbuzní. Přežíval v extrémně skromných podmínkách, s pár věcmi na sebe a hračkami, které si vyráběl z odpadků, které nacházel na ulicích. Když mu bylo 11 let, přesunuli ho do dětského domova v Havaně, kde se potýkal s obecně vysokou mírou násilí mezi chlapci. Stejně jako většina jeho vrstevníků, i Orlando se stal mladým pionýrem. Nutno dodat, že aktivit v rámci spolku, mezi které se řadilo například přednášení revolučních písní v televizi nebo chození do kina, patří mezi pár světlých momentů jeho dětství. Následně se vyučil specialistou na pěstování rýže, což bylo v regionu, ze kterého pocházel, velmi rozšířené. Praktická část výuky ho pak zavedla právě zpět do domoviny. Po ukončení studia ale nezačal pracovat na rýžových polích, ale na cukrových plantážích. Během svého života se účastnil mnoha pracovních kampaní, které režim svolával za účelem dosažení ambiciózních cílů. Tímto způsobem pracoval například ve fabrice na nikl ve městě Moa nebo na nedokončené stavbě jaderné elektrárny Juragua. Právě tam se osobně setkal s Fidelem Castrem. Orlando se už v mladém věku stal velkým příznivcem revoluce a byl aktivním členem prorežimních organizací. Nevybočoval, plnil rozkazy a donášel na ty, kteří se rozhodli pro opačný směr. To všechno se stalo normální a nedílnou částí jeho života. Věřil v Kubánskou revoluci a s nostalgií vzpomíná na 70. a 80. léta, která byla v jeho vidění dobou blahobytu. Až později došel k názoru, že kubánská vláda se vydala špatným směrem, kvůli čemuž se vytratilo nadšení a úcta. Podle něj to bylo především po smrti Fidela Castra. V tomto ohledu je ochotný uznat, že například kvalita života Kubánců je dnes ještě zoufalejší, než jaká byla v době takzvaného Zvláštního období 90. let.
